Stalag Luft III: Velký útěk a československá stopa

Do polské Żaganě mě přivedl slavný film. Můj obytňák se ale postaral o to, abych tu nezůstal jen filmovým turistou a měl dost času pochopit skutečné rozměry místa i příběhu, který se zde odehrál.

Když obytňák rozhodne, že je čas zastavit

Jsou místa, která si člověk naplánuje. A pak jsou místa, kde za něj plánování převezme obytňák.

Ten můj si v Żagani řekl, že by nebylo špatné dopřát mi trochu více času na zastavení, rozhlížení a vnímání ducha místa. Když už technika stávkuje, může si člověk alespoň namluvit, že to dělá z hlubšího historického přesvědčení.

Do bývalého zajateckého tábora Stalag Luft III mě přivedl především film Velký útěk. Bez Steva McQueena, Charlese Bronsona a dalších hrdinů filmového plátna bych se tímto směrem možná nikdy nevydal. Jenže film je v tomto případě spíš pozvánkou než přesnou mapou. Teprve přímo na místě člověk pochopí, jak obrovský prostor zdejší zajatecké tábory zabíraly, kolik lidí jimi prošlo a jak neuvěřitelně obtížné bylo dostat se odtud skutečně na svobodu.

V muzeu jsem si samozřejmě vyzkoušel také vzorový profil tunelu. Tedy — vyzkoušel je možná příliš silné slovo. Protáhnout se mi jím nepodařilo. V roce 1944 bych zřejmě neposloužil jako útěkář, ale spíš jako kvalitní špunt, aby se za ostatními nedostali němečtí vojáci.

Za úsměvem ale rychle přichází nepříjemná otázka: Jak se takovým prostorem dokázali plazit desítky mužů, unavení, promrzlí a s vědomím, že jediný zával nebo zvuk nad hlavou může znamenat konec?

Tábor, který se na filmové plátno nevejde

Stalag Luft III vznikl na jaře roku 1942 nedaleko tehdejšího německého města Sagan, dnešní polské Żaganě. Byl určen především pro zajaté spojenecké letce.

Němci místo nevybrali náhodou. Tábor ležel hluboko na území ovládaném Třetí říší, stovky kilometrů od neutrálního Švýcarska i od pobřeží Baltu. Okolí tvořily lesy a půda byla plná světlého písku, který se špatně zpevňoval, snadno se sesouval a po vynesení na povrch byl nápadný.

Samotný Stalag Luft III zabíral přibližně 24 hektarů a postupně se rozrostl do několika samostatných sektorů. Na přelomu let 1944 a 1945 v něm bylo drženo téměř jedenáct tisíc zajatců. V okolí Żaganě navíc existovaly další rozsáhlé zajatecké tábory. Při pohledu na dnešní klidný les je těžké si představit celé město baráků, strážních věží, plotů, cest a tisíců lidských osudů.

Baráky byly postavené na pilířích, aby stráže mohly kontrolovat prostor pod jejich podlahami. Tábor obepínaly dvojité ploty z ostnatého drátu, hlídkové věže a zařízení určená k odhalování podzemních prací.

Útěk za plot proto nebyl koncem cesty. Byl pouze jejím začátkem.

Tom, Dick a Harry

Přípravu hromadného útěku vedl jihoafrický pilot Roger Bushell, v táboře známý jako „Big X“. Jeho plán byl drzý i na poměry mužů, kteří považovali útěk ze zajetí za svou vojenskou povinnost: vybudovat tři hluboké tunely a dostat ven až dvě stovky zajatců.

Tunely dostaly krycí jména Tom, Dick a Harry.

Do příprav se zapojilo přibližně šest set mužů. Někteří kopali, jiní zajišťovali dřevo, vyráběli ventilační zařízení, kreslili mapy, šili civilní oblečení, padělali dokumenty nebo nenápadně roznášeli vykopaný písek po táboře.

Tunel Harry vedl přibližně deset metrů pod zemí a měřil kolem 110 metrů. Jeho průřez měl jen něco přes půl metru. Stěny a strop podpíralo dřevo získané především z vězeňských paland.

V noci z 24. na 25. března 1944 začal Velký útěk.

Brzy se ukázalo, že ani pečlivé plánování nedokáže předvídat všechno. Výstup z tunelu skončil před hranicí lesa, nikoli bezpečně mezi stromy. Muži proto museli překonávat odkrytý prostor. Průchod tunelem byl pomalejší, než se čekalo, a některé plánované vlakové spoje ujely.

Ven se dostalo osmdesát mužů. Čtyři byli zadrženi ještě u výstupu, takže skutečně uniklo 76 zajatců.

Na svobodu se nakonec dostali pouze tři.

Ostatní byli dopadeni. Padesát z nich gestapo na Hitlerův rozkaz zavraždilo. Oficiální německá verze tvrdila, že byli zastřeleni při dalším pokusu o útěk. Ve skutečnosti šlo o předem nařízenou popravu válečných zajatců.

Tady filmové dobrodružství končí a začíná válečný zločin.

Tři Čechoslováci v tunelu Harry

Mezi 76 muži, kteří se dostali z tábora, byli také tři českoslovenští letci RAF: Arnošt Valenta, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder.

Nešlo přitom o vedlejší postavy celého příběhu.

Arnošt Valenta

Arnošt Valenta byl radiotelegrafistou 311. československé bombardovací perutě RAF. Do zajetí se dostal v únoru 1941 poté, co jeho Wellington kvůli navigačnímu omylu přistál na německém letišti v okupované Francii.

Ve Stalagu Luft III se díky znalosti češtiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny stal zpravodajským důstojníkem útěkového výboru. Získával informace o životě za plotem, sháněl předlohy úředních dokumentů a pomáhal obstarávat vše potřebné pro výrobu falešných dokladů.

Patřil k první dvojici, která tunelem Harry prošla. Vydával se za německého architekta Müllera. Původně se chtěl přes Gdaňsk dostat lodí do neutrálního Švédska, po zmeškání vlakového spojení ale s britským kolegou vyrazil pěšky směrem k československé hranici.

Oba byli dopadeni. Arnošt Valenta byl 31. března 1944 spolu s dalšími zajatci odvezen gestapem a zastřelen.

Bedřich Dvořák

Pilot 312. československé stíhací perutě Bedřich Dvořák se do příprav zapojil v táborovém „krejčovském oddělení“. Z vojenských uniforem zde vznikalo oblečení, ve kterém měli uprchlíci alespoň vzdáleně připomínat civilisty.

Dvořák a britský letec Des Plunkett se vydávali za techniky firmy Siemens cestující na dovolenou do Československa. Přes Vratislav a Kladsko se dostali do Nového Hrádku a později až do Prahy. Jejich cesta pokračovala směrem na Švýcarsko, skončila však při kontrole v Domažlicích.

Dvořák přežil věznění, výslechy i pobyt v Colditzu, odkud ho v dubnu 1945 osvobodili američtí vojáci.

Ivo Tonder

Také Ivo Tonder byl pilotem 312. perutě. Na hloubení tunelů pracoval navzdory klaustrofobii. Při jednom ze závalů zůstal přibližně tři čtvrtě hodiny zasypaný a mohl pouze nehybně čekat, než se k němu ostatní prokopou.

Přesto se později protáhl tunelem Harry a vydal se s britským letcem Johnnym Stowerem směrem k československé hranici. V jednu chvíli jim při nákupu jízdenek pomohl dokonce důstojník SS, aniž tušil, komu vlastně pomáhá.

Dvojici nakonec prozradila modrá látka Stowerových kalhot, ušitých z letecké uniformy. Zadrženi byli ve vlaku cestou do Liberce. Stowera gestapo později zavraždilo. Tondera čekaly výslechy, vězení a nakonec Colditz, kde se dožil osvobození.

Co ve filmu neuvidíte

Film Velký útěk vytvořil legendu. Skutečné místo jí ale dává rozměr.

Na plátně sledujeme jednotlivé hrdiny, napětí a honičky. V Żagani vidíme vzdálenosti. Písek. Les. Rozmístění táborových sektorů. Stovky metrů plotů a kilometry, které bylo nutné překonat, než se uprchlík vůbec dostal do prostoru, kde mohl doufat v pomoc.

Člověku teprve tady dochází, že tito muži neutíkali jen z baráku za ostnatým drátem. Utíkali z rozsáhlé, nepřátelské oblasti uprostřed nacistické říše. Bez mobilu, navigace a funkční kreditní karty. S padělaným dokumentem, několika bankovkami, trochou jídla a vědomím, že jejich fotografie už mohou ležet na stole každé policejní stanice.

A také s vědomím, že pro ně válka neskončila okamžikem, kdy se jejich letadlo zřítilo nebo přistálo na nepřátelském území.

Místo, které stále promlouvá

Dnes je v lese ticho. Z baráků zůstaly základy, z tunelů připomínky a z tisíců vězňů jména, fotografie a útržky příběhů.

Přesto místo působí silněji než filmové kulisy. Možná právě proto, že se nesnaží být dramatické. Člověk jen stojí, dívá se na vzdálenost mezi místem bývalého baráku a okrajem lesa a představuje si mrazivou březnovou noc roku 1944.

Ano, bez filmu bych sem pravděpodobně nepřijel. Ale až tady jsem pochopil, že Velký útěk nebyl příběhem jednoho amerického hrdiny na motorce. Byl výsledkem práce stovek zajatců mnoha národností — a měl také výraznou československou stopu.

Můj obytňák mi na její objevení poskytl více času, než jsem původně plánoval. A tentokrát mu to vlastně ani nemám za zlé.